Banchory Bolo - Bolovy tlapky
Jedním z nejznámějších a současně nejvýznamnějších labradorů z počátku jejich čistokrevného chovu byl černý pes Banchory Bolo, narozený roku 1915 v Anglii. Se svou právě tak známou majitelkou Lornou, hraběnkou Howeovou, získal Bolo jako první labradorský retriever titul mistra jak na výstavě, tak na polních závodech (Field Trial). Bolo měl vzadu na polštářcích tlapek bílé skvrnky. I v současnosti se občas ještě rodí štěňata s touto zvláštní charakteristikou. O nich se potom říká, že mají tzv. "Bolovy tlapky" neboli Bolo`s pads, a že jejich rodokmen sahá až k tomuto labradorskému retrívrovi.
DUAL CH. Banchory Bolo (1915 – 1927)
Banchory Bolo byl první labrador, který opravdu dokázal zvítězit jednak na výstavním šampionátu retrívrů a současně vyhrát pracovní soutěž Field Trial a získat titul dvojitého šampiona. V každém z jeho vrhů se pak vždy objevil nějaký potomek, který vyhrál buď výstavu nebo Field Trial. Bolo se narodil 29. prosince
Lady Lorna od začátku bezvýhradně věřila v jeho schopnosti, navíc Bolo byl první její pes, který dvojitého ocenění dosáhnul. Bolo přišel k lady Howe ve věku asi dvou let, kdy ona sama, prožívajíc v té době těžce úmrtí svého oblíbeného psa Scandal of Glynn, se rozhodla opatřit si náhradou alespoň některého z jeho potomků. Když se tak konečně stalo a objevila Banchory Bolo (tehdy ještě pod původním jménem Caerhowel Bully), mělo toto nebohé zvíře za sebou již několik neúspěšných pracovních výcviků a mnoho tehdejších trenérů již nad jeho tvrdošíjnou umíněností „zlomilo hůl“. Hraběnka tehdy řekla, že v lidské mluvě vyjádřeno, měl „škraloup v záznamech“. V té době jeho dosavadní majitel major Banner již docela vážně uvažoval o jeho utracení, hraběnčina nabídka tak přišla opravdu v hodině dvanácté. Bolo byl zachráněn a lady Lorna jej dostala ods původních majitelů darem. Bolo byl dopraven vlakem do Londýna, kde si jej měla hraběnka na nádraží vyzvednout. Jejich první setkání však bylo velice tristní. První dojem, který na ni učinil, bylo vzezření divokého, nezvládnutelného a hloupého psa. Jediná kladná věc, kterou se v tu chvíli mohl Bolo pochlubit, byl rodokmen. Ani jeho budoucnost se v té chvíli nezdála nijak růžová. Trudnomyslný pes beze stopy kvalitního výcviku, navíc zkažený střídajícími se předchozími trenéry a jejich mnohdy drastickými výcvikovými metodami.
Sám předchozí majitel vzkázal lady Howe, že jestli nedojde k zásadnímu zlomu v jeho chování, bylo by jej opravdu nejlépe utratit, než plýtvat zbůhdarma energií na jeho převýchovu.
A tak pojednou stál na perónu londýnského nádraží, nikým nechtěný, všemi odmítaný rebel, který selhal. Zanedbaný, s nečesanou srstí, se zanícenými boláky v čenichu a v uších a útrpným prázdným výrazem očekával svůj osud. Na laskavé pohlazení a vlídné slovo odpovídal jen mrzutým zabručením. Problémem číslo jedna bylo vůbec dostat jej do automobilu. Na podobnou dopravu nebyl vůbec zvyklý, úporně se bránil a jednoho z pomocníků dokonce poranil. Lady Howe se na to všechno dívala se smíšenými pocity. Jedinou jistotou, která hovořila ve prospěch tohoto psa, byl jeho nebývale kvalitní rodokmen a vzpomínka na jeho otce, jejího milovaného psa Scandal Of Glznn. Ale při pohledu na toto úporně se bránící zvíře se známkami agresivity v ní začaly hlodat pochybnosti, jestli se opravdu rozhodla správně a jestli by nebylo lepší psa vrátit, nebo rovnou utratit a ukončit mu tak jeho životní trápení.
Ať tak nebo tak, obě možnosti by nakonec pro psa skončily stejně špatně. Koneckonců Sir banner jí jasně sdělil, že už jej nechce ani vidět. Lady se musela rozhodnout rychle a Bolo jí její rozhodování nijak neulehčoval. Bez zájmu se díval z auta okolo sebe a nic neukazovalo na to, že by mu cokoli jeho náladu mohlo zlepšit.
Hraběnka Lorna se přesto rozhodla: psa se nevzdá a vezme jej do svého psince ve Skotsku. Jestli v něm něco po předcích zůstalo, tak ať se to ukáže! Ze začátku se v novém domově ovšem stále ukazovaly jen Bolovy špatné stránky, zakořeněné v něm několikaměsíčními neuspěšnými a dost možná že i hrubými výcvikovými metodamibývalého cvičitele. Brzy po jeho příchodu do banchory byl brán do prostorné místnosti, kde se mohl volně pohybovat bez obojku a náhubku. Po několika minutách jej zkusili přivolat, nebo jiným způsobem upoutat jeho pozornost, ale vždycky bez výsledku. Nereagoval ani na předkládané pamlsky, ani na různé hračka. Trenérům, kteří se jej snažili chytit, se staženým ocasem a vyděšeným výrazem utíkal, nebo se schovával v koutě za nábytkem, kde vystrašeně potichu kňučel a celý se klepal.
Trvalo vždy dlouho, nežli byl nebohý pes znovu šetrně chycen, protože lady Lorna od počátku kategoricky zakázala jakékoli i sebemenší násilí. Vše muselo probíhat nenuceně, aby si pes co nejrychleji zvyknul, že zde mu již nebude nikým ubližováno. Tak byl Bolo vždy po několika hodinách umístěn zpět v kotci, ale i tam projevoval tvrdošíjně svou touhu po svobodě, nedůvěru k lidem a snažil se utíkat. Několikrát se mu to i povedlo a dlouhé hodiny běhal po celém panství, než byl znovu chycen, či spíše nalákán na jídlo. Všichni psovodi nad jeho počínáním kroutili hlavami a svorně prohlásili, že to zvíře musel v mládí zakusit otřesné zážitky, když ani po časenechce ukázat alespoň náznak zlepšení. Jako by v něm všechno, co je v těchto psech už od dob Malmesburyů a Buccleuchů zakořeněno, někdo beze stopy vymazal. Někteří cvičitelé již po měsíci podléhali skepsi a pokoušeli se lady Howe znovu vysvětlit, že zbytečně vynakládá svou energii, že pes je nezvladatelný a těžko se kdy může vycvičit alespoň k průměrným výsledkům. Hraběnka ale prohlásila, že když se jednou dala na vojnu, bude bojovat. A svůj slib také dodržela. Po několika týdnech mravenčí práce si konečně začal Bolo pomalu zvykat a zdálo se, že i znovu získává důvěru k lidem, kteří se všemožně snažili mu pobyt v novém domově zpříjemnit. Jeho zdravotní stav se zlepšoval, do tváře se mu pomalu vracel typický labradoří jasný výraz. Konečně se dalo alespoň trochu počítat s tím, že brzy nastoupí k výcviku, který, jak lady Howe stále doufala, mu vrátí zpět chuť do života a dovolí mu, aby konečně ukázal i všechny své klady, zděděné po předcích.
Pak ale zasáhla další rána osudu. Bolo zničehonic velmi vážně onemocněl. Ztratil veškerou svou sílu a ležel v kotci, odevzdaný a tichý, smířený se smrtí. Lady Howe se sama ujala jeho ošetřování a po několik týdnů jej trpělivě a laskavě léčila. Dokonce se odhodlala k experimentu do té doby v psincích v podstatě nevídanému. Přemístila Bola z psince k sobě do domu a v její ložnici mu umístila košík na spaní. Doufala, že jeho celodenní kontakt s blízkou osobou napomůže znovuzískání ztracené důvěry v člověka. A dost možná že právě toto způsobilo, že se u Bola udál zásadní zlom v jeho dosavadním chování. Jako by opravdu znovu začal věřit lidem, i když prozatím pouze jedné bytosti a tím znovu načerpával i životní sílu a optimismus. Jeho zdravotní stav se začal pomalu zpepšovat den po dni a netrvalo dlouho a lady Howe se sama pustila do výcviku. Již v prvních dnech byla překvapena, jak tento pes, donedávna ještě všemi zatracovaný, projevuje nadšení nad vším, co k výcviku patřilo, ať již učením povelů, stopováním zvěře a vůbec vším, co by správný retrívr měl umět.
Zdálo se, že jí chce vrátit všechnu její lásku a péči a dokázat jí i všem ostatním, že jeho odepsání z elitní špičky loveckých psů bylo předčasné. Během velice krátké doby plně zůročil všecho své dědictví, nabyté po předcích a stal se jedním z nejlépe pracujících psů v banchory. Otázka zůstává, co se vlastně stalo, že takto odepisovaný pes se stal jedním z nejlepších svého druhu? Odpověď by mohl dát sám Bolo, kdyby uměl mluvit. Ale i bez jeho komentáře je to v podstatě jasné. Zkazit psa je velice jednoduché a na něm se podepsalo hned několik trenérů se špatnými metodami, používající při neúspěchu víc než vlídné slovo spíš klacek a kopance. Ano, jsou psi, které je možno tímto způsobem „vycvičit“ a kteří podávají dobré výsledky. Ale může mít správný cvičitel radost ze psa, když ví, že vše, co pes dělá, je jen otázka nemilosrdného a nelítostného drilu a osobnost psa je zde zatlačena do pozadí, aniž se kdy mohla plně vyvinout? Oč větší radost má chovatel, který dokáže do duše psa proniknout a v souladu s tím, co pes cítí, vést výcvik. Psi jsou ve své podstatě osobnosti, podobně jako idé, některý má vlohy pro tu, jiný pro jinou disciplínu. A najdou se i takoví, kteří jsou všestranně nadaní a je potřeba jen talent objevit a probudit. Přesně takovým se ukázal být pes Bolo. Ovšem ne každý „zkažený“ pes se dokáže trpělivým výcvikem napravit. Traumata z minulých let se mnohdy zakoření i na zbytek života a ani obětavá laskavost majitele je už nedokáže vyhladit docela. Bolo to dokázal, i když…
Pohroma pro Bola přišla v předvečer jeho prvního očekáváné účasti na loveckých zkouškách. Nervozita stoupala a i pes cítil, že teď je v sázce hodně. Byl velice nervózní, jako by tušil, že tentokrát již opravdu nesmí zklamat, ačkoli lady Lorna se s ním již natolik sblížila, že ani případný neúspěch by ji neodradil od jejího přesvědčení, že se jedná o vyjímečného psa. Bolo se však své paní cítil zavázán nejen za záchranu svého životza, ale i za nový domov a laskavé zacházení. Bohužel spolu se vzrůstajícím napětím se ve vzpomínkách vracel do dob, kdy byl u svého původního majitele terorizován před každým závodem. Lady Lorna si samozřejmě nemohla nevšimnout jeho nervozity a tak požádala jednoho z psovodů, aby psa ještě před spaním provedl po dvoře, aby se venku trochu odreagoval. A pak to přišlo: jeden ze stájníků, vracející se s koňmi lady Howe z výběhu, ve snaze je popohnat do stájí, práskl bičem s ohlušující ranou těsně u bolova ucha.Vůbec si neuvědomil, co tím vlastně způsobil. Pes se té rány tak lekl, že v afektu ztratil nad sebou kontrolu, utrhl se z vodítka a v panické hrůze uprchl. Brána panství byla v té době zavřena, ale labrador, hnán nevysvětlitelným strachem se přes ni přehoupl a byl tentam. Všichni z usedlosti se s lucernami vydali psa hledat, ale ten jako by se propadnul. Nepomáhalo volání, pískání, lákání na oblíbené pamlsky. Pes prostě zmizel a hledání černého labradora v noci v přilehlých lesích se rovnalo hledání příslovečné jehly v kupce sena. Lidé se však nevzdávali. Teprve po půlnoci poslala hraběnka všechny spát, ale pro jistotu nechala otevřený hlavní vchod. Věděla, že neunese, pokud se pes nevrátí, ale současně nevěděla, kde by ho vlastně měla v okolních hlubokých hvozdech hledat.
V pět ráno se však Bolo zničehonic objevil mezi dveřmi ložnice, přišoural se ke svému koši a ztěžka si do něj ulehnul. Lady Howe byla ráda, že se pes vrátil. Dobře věděla, že je stále vystrašený a potřebuje především klid. Bude-li jej plísnit, pes to nejspíš nepochopí, nebo se v něm zakoření zkušenost, že kdykoli se od někud vrátí, bude hubován. V tom ji zarazila krvavá skvrna na podlaze ložnice. Rozsvítila lampu a s ulekem zjistila, že se jedná o velkou krvavou louži, od které vedly kapky krve k Bolovu košíku. Když se k němu přiblížila, zděsila se podruhé. Bolo těžce oddychoval a na hrudi mu zely dvě velké tržné rány, další našla na slabině a nejhůře vypadala jeho zadní noha, kde pod rozpáranou kůží byla vidět hlezenní kost. To vše způsobily ostré hroty brány, přes kterou Bolo v panice prchal. Jak se nakonec dostal s takovými zraněními zpět do usedlosti, to nikdo nedokázal vysvětlit. V tu chvíli se však všichni starali o to, jak psovi pomoci. Podle povahy zranění bylo jasné, že nejlepší by pro něj bylo utracení. Lady Howe to však nedokázala.
Nejhorší na celé situaci bylo to, že na panství nebyl žádný zvěrolékař. Nejbližší byl vzdálem osm mil. Bez telefonu bylo jasné, že i kdyby jej někdo co nejrychleji dovezl, nemusí být schopen už Bolovi pomoci. Hraběnka se rozhodla znovu vzít retrívrův osud do svých rukou. Okamžitě přikázala stájníkovi zapřahat a dopravit na panství zvěrolékaře a to i za cenu, že ho vytáhne z postele a přiveze třeba v noční košili. Za asistance Bolova trenéra se pak sama dala do šití jeho ran, bez vybavení, pouze se základními znalostmi a v podstatě bez možnosti umrtvení. Ač musel pes při této operaci zakoušet vpravdě nesnesitelnou bolest, důvěra v jeho paní byla opravdu bezmezná. Zvěrolékař, který nakonec dorazil, nemohl uvěřit tomu, že je pes ještě naživu. Tak velká byla Bolova vděčnost k jeho paní a vůle ji nezklamat. Ještě několik dnů nebylo jasné, zda tento pes svůj největší závod vyhraje, ale zhruba po týdnu doktor konstatoval, že je z nejhoršího venku a uzdraví se. Bolo tak sice ten rok Field Trial nevyhrál, ale vyhrál soutěž mnohem důležitější – o svůj život.
Po uzdravení, které zázrakem nezanechalo na jeho zdravotním stavu následky, už pak jen postupoval od vítězství k vítězství a titul DUAL Champion na sebe nenechal dlouho čekat. Banchory Bolo je tak důkazem, že i v mládí zakžený pes může změnou zacházení ze strany člověka dokázat téměř nemožné. Bolo nebyl často používán jako krycí pes, neboť byl stálým společníkem lady Howe a málokdy byl od ní na delší dobu odloučen, přesto se stal šťastným otcem 40-ti registrovaných štěňat, která se úspěšně prezentovala v mnoha zemích světa. Většina jeho potomků získala později titul buď jako výstavní nebopracovní šampion. Časopis Field o Bolovi a jeho potomcích napsal: „Pokud u labradorů hledáte důkaz dědění schopností po jednotlivých generacích, jako příklad slouží praávě banchory Bolo.“ V celém trialovém šampionátu retrívrů v roce 1932 zvítězilo celkem 14 psů. 8 z nich byli Bolovi potomci. Jeden z Bolových vnuků, americký DUAL CH Shed Of Arden, byl velmi klíčovou postavou v obnově pokolení labradorů v Evropě po ukončení 2. sv. války.
Kromě této nadobyčejně zajímavé historie nám Bolo zanechal ještě jednu památku: někteří z černých (i žlutých) pejsků mívají na spodní části tlapek mezi polštářky světlé nebo úplně bílé chlupy, jimž se na památku tohoto psa říká „Bolovy tlapky“ nebo „Bolovy značky“. Pokud je u svého pejska objevíte, můžete ji být téměř jisti, že jedním z jeho předků byl dvojnásobný šampion Banchory Bolo, velký pes s velkým srdcem, který dokázal porazit svého největšího soupeře – svůj vlastní strach a nedůvěru k lidem. Nepodařilo by se mu to však bez obětavé pomoci jeho největšího přítele – hraběnky Lorny Howe – která prokázala neobyčejnou míru trpělivosti a vnitřního přesvědčení o kvalitách tohoto psa a neméně velké srdce pro plemeno jménem labradorský retrívr.
