Vlci a jiné psovité šelmy se štěkáním dorozumívají jen výjimečně. Domácí psi štěkají často, a dokonce i v každé situaci jinak. Znamená to, že psi umějí mluvit? Lidé a psi společně nepřetržitě žijí patnáct až třicet tisíc let. Za tu dobu se naučili jeden druhému rozumět. Psí štěkot se pochopitelně nedá srovnávat s lidskou řečí. Je však možné, že štěkání lidé vnímají jinak než zvukové projevy jiných zvířat. Stručně řečeno - porozumění psům je nám vrozeno.VĚČNĚ MLADÍJeště nedávno se vědci domnívali, že psí štěkot je jen náhodným zvukem nebo pouhým projevem rozrušení. Mezi domácími psy a různými psovitými šelmami je však velký rozdíl. Vědci zjistili, že vlci, kojoti a další šelmy využívají spíše než štěkotu řady jiných zvuků, jako například vytí nebo kňučení. Vše závisí na okolnostech. Dospělé psovité šelmy štěkáním často dávají najevo agresivitu, mladí jedinci na sebe štěkají při hrách a zápasení. Právě podobnost mezi chováním štěňat divokých a domácích psů vedla vědce k myšlence, že domestikovaní psi si zachovávají vlastnosti štěňat po celý život.ŠTĚKOT OČIMA VĚDYV roce 2000 se Dorit FeddersenPetersenová z univerzity v Kielu rozhodla zjistit, zda štěkot psů může mít nějaký přesný význam. Nahrála si štěkání domácích psů a evropských vlků při normálních činnostech. Pak štěkání analyzovala a třídila podle délky, frekvenčních pásem a tonality, tedy vztahu tónů k jednomu základnímu tónu. Vlčí štěkání bylo krátké, nízce položené, drsné a atonální, jinak řečeno bez vztahu k základnímu tónu. Oproti tomu psí štěkot je mnohem proměnlivější. Vedle atonálních projevů se objevují i harmonické zvuky a liší se i jeho délka. Dá se říci, že jednotlivé akustické vlastnosti štěkání se mění v závislosti na chování psů. Hlasité atonální štěkání doprovází okamžiky, kdy se pes brání nebo naopak vyhrožuje útokem, dále situace sociální nejistoty a fyzické bolesti. Harmoničtější štěkání je spojeno s kladnými interakcemi, například se hrou či podřízeným chováním.RŮZNÉ SITUACEPodobný výzkum prováděla i Sophia Yin z Kalifornské univerzity v Davisu. Vybrala si tři situace typické pro každého psa: hru, od loučení od pána a příchod neznámého člověka ke dveřím domu. Celkem byly posouzeny čtyři tisíce různých způsobů štěkání deseti psů. Výsledek? Cizí člověk u dveří vyvolával nízko posazené, hrubé a často se opakující štěkání. Při hře bylo štěkání proměnlivé, vysoké, tonální a více frekvenčně modulované. Při odloučení bylo štěkání rovněž vysoké, ale objevovalo se vždy jen jednou za čas.KOMU JE URČENO?Pokusy tohoto druhu ukazují, že štěkot psů určitý význam pro komunikaci skutečně má. Otázkou zůstává, s kým vlastně chtějí psi komunikovat. Maďarský vědec Ádám Miklósi poukazuje na skutečnost, že harmonické zvuky, které jsou typické pro domácí psy, nelze u divoce žijících psovitých šelem vůbec najít. Z toho usuzuje, že štěkání je určeno lidem a jako takové i vzniklo. Miklósi to doložil pokusem s maďarskými pasteveckými psy mudi, kteří jsou proslulí svou hlasitostí. Lidé, kteří se experimentu účastnili, poslouchali záznam štěkání těchto psů. Pak měli přiřadit jednotlivé zvukové ukázky k předem daným situacím psího života, např. očekávání žrádla, hra s jinými psy či osamocení. Velká část pokusných osob přiřadila ukázky štěkání správně, ať šlo o majitele psů nebo o osoby, které psa nikdy neměly. Procento správných odpovědí bylo tak vysoké, že vylučuje možnost náhodného úspěchu. Z toho Miklósi dovodil, že psí řeči rozumí v podstatě každý.