Labradorky Verona, Brenda a Sára

Vezmu to pěkně od začátku: Naše Veronečka měla loni v lednu deset štěňátek. Jejich tatínkem byl Ron, pejsek mé kamarádky a veliký fešák. Byla to stvořeníčka, na která jsme se všichni moc těšili, vypiplali jsme je jak nejlíp to šlo a loučení s nimi bylo pro nás opravdu hodně smutné. (Ale nechte si doma 10 labradorů i s jejich mámou...) Z té desítky u nás zůstala Brenda a mí rodiče si odvezli její sestřičku Bellu, jinak se rozprchli do všech koutů republiky. Po tomhle olympijském výkonu jsme Veronečku chtěli nechat na hodně dlouhou dobu odpočinout, aby to holčičku nepoznamenalo. Ale ouha, to jsme se přepočítali…

Naše trápení s toulavými psy začalo v květnu, kdy Veronka znovu hárala. Kolem našeho domu obcházel neustále kříženec sibiřského husky odpudivého vzezření – špinavý, opelichaný, s jedním okem hnědým a druhým naopak azurově modrým. Obcházení kolem domu ho časem přestalo bavit, to psisko se nám několikrát podhrabalo pod plotem a lítalo nám po zahradě, když se ho člověk snažil vystrnadit, začal na nás vrčet a cenit tesáky. Holky jsme raději, když jsme šli do práce, zavírali do kotce, protože jsme nechtěli, aby Veronka měla tak brzo po sobě další miminka. Bylo to pro ně asi děsný, jsou zvyklé běhat volně po zahradě a najednou musely být uvězněné. Jenže to psisko toulavé, zablešené a kdovíjak očkované se nějakým pro mě nepochopitelným způsobem dostalo až do kotce s dvoumetrovým pletivem a Veronku nám nakrylo. Myslela jsem, že mě trefí šlak. Nepomohly stížnosti na Obecním úřadě, kde mi tvrdili, že k odchytu toulavých psů nemají pravomoc. Přestože jsem zjistila, čí ten pes je a podali jsme na jeho majitele stížnost na Městském úřadě v Kyjově, kde to řešila dokonce přestupková komise, nic se nestalo a jeho páníci ho vesele nechávají běhat dál.

My jsme tedy udělali pořádný základ kolem celého našeho plotu a výběh pro holky jsme opatřili střechou, aby se tam už nikdo nikdy nemohl vrchem dostat. Nicméně to neřešilo naše dilema co teď s Veronkou. Veterinář nám radil počkat, co se z toho vyklube, protože po jednom nakrytí nutně nemusí být březí. Říkal, že existuje injekce, která by jí vyvolala potrat, ale s rizikem, že dostane zánět dělohy, bude muset podstoupit dost nákladnou léčbu a už nikdy nebude muset mít další štěňata. To jsme riskovat nechtěli, vždyť Veronečka je náš nejmilovanější poklad, a tak jsme čekali. Koncem července jsme se dočkali.  Dvanácti štěňat. Narodila se dřív než jsme předpokládali, bylo hrozné vedro, tak už je naše beruška nemohla udržet. Stalo se to zrovna v době, kdy jsme se s manželem a dětmi dovolovali v Itálii a holčičky tu opatrovali mí rodiče. Taťka udělal radikální řez. Nechal jen dvě nejpěknější štěňátka, aby Veronečce nezatvrdlo mléko, ale zároveň aby ji kojení co nejméně poznamenalo. Já bych to nedokázala, kdybych je viděla, měla bych nutkání nechat je všechny, takhle jsme se vrátili k hotové věci a chudák naše Veru to odskákala jak nejméně to šlo.

 Teď už máme oba pejsky pryč,(na přiložené fotečce je jeden z nich už jako veliký "chlap") ale loučení s nimi bylo stejně bolestivé jako s těmi prvními špunty. Nejhorší je to, že ten pes chodí vesele dál po „dědině“ a já se bojím co bude, až Veronka nebo Brendýs bude zase hárat.