Labradorky Verona, Brenda a Sára

Panička říká, že teď s námi začíná být teprve ta pravá psina. Jsme schopní ujít i delší vzdálenost než jeden-dva kroky, i když naše chůze je vratká a připomíná chůzi opilce, narostly nám zoubky, které máme potřebu cvičit na lidských nohou a rukou, občas si štěkneme, začínáme škádlit jeden druhého, zkrátka jsme banda k pohledání. Také jsme zjistili, že venku je to docela príma, tak nás vždycky odpoledne, ža není tak hrozné vedro vynesou na dvůr a my pořádáme průzkumné výpravy. Do záhonků se skalničkami jsme se zatím pouštět nezačali, ale nebojte se, ono to přijde. :-)

Tady si maminka neprozřetelně přinesla kost do pelíšku. Ukazali jsme, že nejsme žádní býložravci, ale pořádní mastodonti, jelikož jsme se do ní hned chtěli taky zakousnout. Sára jako náhradní matka taky není špatná. :-) Ale vlasní maminka je holt nejlepší...