Labradorky Verona, Brenda a Sára

Naše Veronka se Sárou začaly mít boláčky na ouškách, které se mi žádným doma běžně přístupným prostředkem nedařilo vyléčit, proto bylo třeba, abychom navštívili paní doktorku. Naplánovala jsem to tak, že jednu z nich vezmu s sebou do práce a cestou domů se zastavíme v ordinaci, ukážeme oušítka, řekneme, že stejný porblém trápí i druhou a předepsanou léčbu pak aplikujeme na obě. Volba padla na Sáru, která je z nich nejen menší, proto se lépe vejde do mé miniaturní kanceláře, ale také na rozdíl od Veronky je klidnější, tak jsme předpokládali, že celý den v práci vydrží líp než Veronka, jež se i ve svých čtyřech a půl letech stále chová jako štěně. Zárověň jsme předpokládali, že v její společnosti přežijí pracovní den ve většín klidu i mí kolegové. Ne každý je totiž schopen zachovat chladnou hlavu při pohledu na pětatřietikilový kolos řítící se nadšeně jeho směrem tak náruživě, až je již předem jasné, že existují jen dvě možnosti. Buď zbaběle prchnout nejbližšími otevřenými dveřmi a tam se zabarikádovat a nebo se stát účastníkem hromadné srážky se spoustou zraněných. Ne že by snad Veronka byla zlá a nedokázala s nikým vyjít. Právě naopak. Miluje lidi a s každým se hned chce kamarádit, jen ovečka do všeho jde srdcem a neuvědomuje si, že její způsob mazlení zavání praktikami sado-maso.
Dominiček večer prohlásil, že když jde Sára se mnou do práce, nemůže u toho chybět a proto jsme ráno nasedali do autobusu všichni tři. Sára byla opravdu skvělá, v buse způsobně ležela pod sedačkami. Předtím jsme jí ale museli vysvětlit, že by opravdu nebylo vhodné, aby si sedla na sedačku k oknu vedle Dominička... V práci vzorně ležela pod stolem a jen občas se vydala na průzkum (třeba k vedoucímu ekonomického úseku prozkoumat, jakou že mu svačinu doma uchystali). Všichni kolegové se rozplývali, jaká je hodná a způsobná a tak vše proběhlo podle plánu a my měli velmi příjemný den. Dominička také všichni moc chválili, jak je vzorně vychovaný, jelikož všechny kolegy zdravil i několikrát po sobě, čímž se projevil syndrom vesnického dítětě, kterému je od mala vštěpováno, že musí zdravit každého, koho potká a ono toto pravidlo aplikuje pak i v ulicích Brna či Prahy, čímž kolemjdoucí kolosálně mate. U paní doktorky byl černoch taky moc rozumný, s přítomnými pejsky byl kamarád během pár sekund a dokonce nechal na pokoji i leguána, který s námi čekal až přijde na řadu. Paní doktorka jí v ordinaci moc pochválila, že je vzorný pacient a odměnila ji piškotkem za to, jak způsobně a bez reptání se nechala vyšetřit. Na ušítka jsme dostali antibiotika, mastičku a doporučení, ať holky držíme co nejvíce doma, jelikož ouška mají rozkousané od nějakých infikovaných much, kterých se letos po mírné zimě vyrojily mraky a zřejmě jim nakladly vajíčka někam do výběhu na zahradě. Tak se teď živíme lékama, ouška mastíme a holčičky pouštíme ven jen na chvilku. Kotec nám přišel vystříkat dědeček, který má kamaráda deratizátora, takže jsou snad všechna další případná infikovaná vajíčka zneškodněna. Zdá se, že se holkám boláčky začínají hojit, ale paní doktorka nás upozorňovala, že úplné zhojení bude trvat hodně dlouho. Chjo, zpropadený hmyz!