Labradorky Verona, Brenda a Sára

Náš malý černý ďáblík roste jako z vody a já teď stále cvakám foťákem a snažím se ten její růst dokumentovat do všech podrobností, ať potom nebrečím jako u Veronky a Brendulky, že máme tak mizivě málo štěňecích foteček. Někdy už sama sobě připadám jako blázen, a to vůbec nemluvím o zbytku rodiny... Ale co, tenhle věk je tak nádherný a neopakovatelný, že mi i nějaké to poklepání na čelo stojí za to... Páníčkův mazlíček... Předělal pro ní jednu písničku od Chinaski a tak si teď neustále zpíváme. Sáro, jak to s tebou vypadá? Je to holčička moc šikovná, chytrá a učenlivá, já jen doufám, že jí to vydrží a v pubertě příliš nezvlčí. Učí se rychle, člověk má někdy pocit, že opravdu chápe všecko, co se po ní chce. Sedni už umíme dlouho. K tomu jsme začali nabalovat pacinkování. Popros jí jde moooc hezky. :-) Lehni. Na místo. Ke mně. Aportečkování. Páníček ji naučil taky štěkat na povel. Z toho zas tak moc velkou radost nemám, protože zjistila, že si štěkáním může získat naši pozornost, můra jedna! Všecko zvládá krásně, až je to s podivem. Jak říkám, tenhle věk je nádherný a neopakovatelný. Pejsek saje vědomosti jako houba a co se teď naučí a pořádně procvičí, to už - doufám - nezapomene. Ovšem za předpokladu, že se mu paměť bude neustále osvěžovat a v době puberty neutrpí její úplnou ztrátu. :-) Kromě toho má talent pro spoustu ryze člověčích prací. Např pomáhá s nádobím. Pere. A v neposlení řadě mám tu čest, představit vám nového spoluwebmastera těchto stránek. :-) Co, Sáro, jak to vypadá? Dobrý, ne? Tohle tady že mám být já?