Labradorky Verona, Brenda a Sára

Předtím, než jsme si pořídili Veronečku, bydleli tu s námi dva kocourci. Nejdřív jsme si přivezli zrzavo-bílého poloperského kocoura, který dostal jméno Drápek.

Zrzounka Sachmet si jako malinkaté miminko přinesl jednou od kamarádky náš Kubča. Nedokázala jsem ho s tím chlupatým nadělením poslat zpátky. Dlouho jsme si mysleli, že je to kočička. Z omylu nás vyvedla až skoro po půl roce manželova babička. :))

Když k nám jednoho krásného květnového dne přišla Veronka, celý náš svět obrátila vzhůru nohama. Všechno se točilo jenom kolem ní a kluci zrzaví byli uražení. Beruška si časem zabrala celý dvůr a celou zahradu pro sebe a kocouři se začali čím dál víc toulat. Jak Verona rostla, pouštěla je na "své" teritorium čím dál míň ochotně a teď, když jsou na Drápka a Sachmet u nás psí holky dvě, začaly se tu kočky ukazovat čím dál míň, až jednoho dne přestaly chodit úplně. Myslíme si, že nám je někdo ze sousedů, kterým vadilo, že jim chodí po zahradě, otrávil.  Takže se závistivě koukám na fotky pejsků ležících v jednom pelíšku s kočičkami a říkám si: "Probůh, jak tohle může být jenom možné?" Snad je to tím, že tu kočičky byly dřív něž pejsci a to, že jsme si hafany přivedli do kočičího domu, brali jako osobní urážku. Nicméně stále to ještě nevzdáváme. Tedy alespoň mí kluci ne. V jednom kuse mě lámou, aby si mohli pořídit kočičku, která by ale po zkušenostech se sousedy byla jen a jen domácí.

Dalším členem naší rodiny, který tu byl ještě před psím boomem, je suchozemská želvička Boženka. To je pro Veronku s Brendou ideální kamarádka. Neprská, neškrábe a hlavně moc rychle neutíká, takže tím neprovokuje jejich lovecké pudy. Můžeme ji s klidným svědomím nechat lézt venku na trávě. Naše holčičky jí zodpovědně pasou, čas od času ji zajdou očichat, zřejmě aby se ujistily, jestli nám neutekla moc daleko.

Jediným zástupcem čeledi ptáků v naší zvířecí rodince je andulák Andy. Holčičky si na něj už také zvykly a když Andík bývá venku ve voliéře, nechávají ho v klidu cvrlikat. Andy je zvláštní průzkumník. Pokud ho doma vypustíme, podniká nálety na naše hlavy nebo se vydává na návštěvy k dalším zvířecím kamarádům.

Jednou takhle navštívil morčecí dámu Týnu. Ta z něj byla pěkně vykulená. Nejdřív se ho strašně bála a lítala v akvárku jako řízená střela. Pak se odvážila si Andika očuchat a trošku se uklidnila. Andy se jí odvděčil tím, že jí láskyplně kloval do ucha a sežral jí všechno jídlo...

Aby toho nebylo málo, dostali jsme od kamaráda pro Týnu ženicha, zatím jsme mu nedokázalo vymyslet žádné oficiální jméno, ale když se o něm bavíme, titulujeme ho Eidam. Myslím, že mu tenhle titul zůstane...

No a samozřejmě nemůžu zapomenout na rozkošné ušáčky. Dominiček si zakrslého králíčka přál možná už rok. Původně se u nás stále mluvilo o zakrslém beránkovi. Letos jsme se tedy odhodlali, že nakoupíme nějakou literaturu a vydali jsme se do města. Vrátili jsme se s brožurkou a prvním ušákem, na kterého jsme narazili ve zverimexu, protože když jsem viděla Domčovy rozzářené oči, nemohla jsem už prostě odejít, aniž bychom si ho nesli s sebou domů. Tenhle ruský zakrslíček dostal jméno Charlie. O tatínka se pokoušely mdloby a přísahal, že nás už nikdy samotné nikam nepustí, protože jsme schopní dotáhnout domů slona nebo žirafu jako Hurvínek. Nakonec to ale dopadlo tak, že si s naším červenookým ušákem hrál a stejně jako já a kluci se smál tomu, jak Charlie lítá po obýváku a skáče na sedačku.

Králíčci jsou opravdu úžasná stvoření, nikdy předtím by mě nenapadlo, že si s nimi člověk může užít tolik zábavy. Do Charlieho jsme se zamilovali a pilně studovali zakoupenou brožurku, abychom věděli, jak se o něj co nejlíp starat. Domča si v ní mimo jiné přečetl, že králík je zviřátko společenské, a proto je mu nejlíp ve společnosti dalšího králíčka, tak přednesl návrh, že by si za vysvědčení přál pro Charlíka ušatou kamarádku. A protože přeci chceme, aby všechna naše zvířátka byla šťastná a spokojená, přijela k nám předevčírem vlakem až z Ostravy malá rozkošná beránčí slečna, která je neskutečně sladká, milá a od prvního okamžiku si nás omotala kolem prstu. Říkáme jí Rozárka.

Tak. To by prozatím byla úplná soupiska našeho skromného rodinného zookoutku. Píšu prozatím, protože náš Dominik má ještě spoustu kolosálních plánů, jak se nám v rybníčku na dvoře bude prohánět krokodýl, v obýváku budou plavat závojnatky, v kuchyni se bude na lustru houpat šimpanz a spolu se sousedovic holčičkou Odonkou by strašně potřebovali mít v garáži zaparkovaného koně. Jo, taky myslím mluvil něco o hadovi, žakovi, tygrovi (pokud mě nešálí sluch). A když jsme naposled byli koupit krmení pro dravou zvěř, uviděl tam jednu opravdu moc rozkošnou činčilu...

Holky by v každém případě měly radost, hlavně z toho šimpanze s tím by si určitě rozuměly... Kdyby Veronka viděla, jak se houpe na tom lustru, je schopná si to zkusit taky, jako jednou, když vlezla za kocourama na strom a pak žalostně kňučela, protože se zaklínila ve větvích a bála se skočit dolů. Musela jsem jí běžet sundat. Jen pro úplnost dodávám, že už vážila něco ke třiceti kilům...

Více našich fotografií naleznete na: http://dennyko.imeem.com/photos/